Když jsme se vrátily z porodnice a Dan mě vítal doma, silně to na mě zapůsobilo. Bylo to, jako bych se vrátila, ale doma už to nebylo stejné. A nemyslím tím jen krásně uklizený a připravený byt. Ta noc než jsme odjeli do porodnice mi připadala strašně dávná, přestože uběhly pouhé čtyři dny. Trochu jako by ta doba před byla z jiného věku, z jiného vesmíru. A teď po měsíci chápu, že se toho změnilo opravdu hodně. Změnila jsem se já, Dan, náš vztah, naše trávení času (co je to volný čas?), můj slovník a témata o kterých mluvím, posunuly se nám hranice našich sil… Když vidím fotky z našeho pobytu v Taizé (2013) nebo ze svatby (2015), cítím nostalgii. Takové už to nikdy nebude… Ale někdy, když mi Noemi usne na kolenou a dívám se na její malinkaté oddechující tělíčko, uvědomím si, že stejně tak budu s nostalgií vzpomínat na toto náročné období. Na čas s naší novorozenou radostí Noemi.
